…lze říci, že nevyšel. Nebo?
Bylo nás pět, kteří se vydali na tuto akci. Pokus zdolat padesátku. Byli jsme trochu skeptičtí, ale byli jsme také zvědaví. Zvědaví kam dojdeme, jak to půjde (nebo nepůjde) a kolik je doopravdy 50km.
První část cesty probíhala velice dobře. Předpověď počasí slibovala zataženo, teploty kolem 17°C a občasný déšť. Zataženo bylo, teplotu jsme neměřili, ale pocitově bylo příjemně a až na pár drobných kapiček nespadlo vůbec nic. Cesta dobře ubíhala, zvládali jsme se držet naplánované trasy (a to dokonce i mimo značené cesty) a naše tempo slibovalo i nějaký náskok. Do prvního orientačního bodu na 15. km jsme dorazili v půlhodinovém předstihu (i se zastávkami na trase). Když jsme ale dosáhli nějakých 20km, bylo vidět, že někteří z nás už toho mají dost. V Kralupech nad Vltavou (23km) se dámská trojice od nás oddělila a vydala se vlakem zpátky. My tvrďáci jsme ale pokračovali dál.
Cesta z Kralup šla dobře, po nějakých 5 km jsme zastavili na rychlou svačinu. Od této chvíle už jsme měli tušit, že se nám do cíle dojít nepodaří. Po dalších dvou kilometrech nás začínají bolet nohy. Zastavujeme, trochu se protahujeme a pokračujeme zase dál. Chůze se stává mechanickou. U rozcestníku na 31,5km zastavujeme u rozcestníku, který hlásí 0,5km k železniční zastávce. V tuto chvíli vzdáváme cestu. Scházíme na nádraží, najednou nohy vypovídají službu. Poslední metry na nádraží už se belháme jako párek staříků, pohled na nás musí být komický. Jelikož vlak jede za hodinu a přestup v Kralupech je na dvě hodiny, sjednáváme si záložní dopravu. Do Sowího doupěte dorazíme kolem třetí hodiny, chodíme jako postižení a už spřádáme plány na další pokus. Bereme to jako rozcvičku před opravdovým pochodem. Jsme zkrátka nepoučitelní 😀