Der wander im Zeichen der Katze Ingrid, bekannt als El Gato Negro
Náš prakticky první vandr od začátku covidu je za námi. Máme za sebou zhruba 40 km, běhěm nich mnoho dokopců i zkopců (logické členění kopců podle směru pochodu), močál, rokli plnou polomu, alespoň jeden puchýř, kuchnutý prst, kvalitní držkopád přes ležící kmen a nespočet lekcí němčiny a téměř až rituálního opěvování kebabu falafel.
Hned první den jsme vyšli ve složení čtyř (alespoň fyzicky) dospělých, tří dětí a jednoho čtyřnohého kamaráda. Další dva účastníci se k nám připojili až poté, co jsme zdolali nejzajímavější kus cesty (ano, to byl ten močál). Odtud zbýval sestup do údolí Berounky, kde jsme využili železniční tratě pro přiblížení do cíle cesty prvního dne – místního statku, kde jsme se seznámili s místními koníky, psy a kočkami a strávili zde noc.
Ráno jsme vstávali asi tak o dvě hodiny později, než jsme plánovali. Ničemu to naštěstí nevadilo, dali jsme si v klidu snídani a vyrazili na další cestu. Začali jsme tím, že jsme vystoupali zhruba 70 m, abychom následně sestoupili zhruba 70 m zpátky do údolí (drobná navigační odchylka). Následovala cesta údolím potoka, kterou blokovalo několik popadaných stromů. Některé jsme přelézali, některé podlézali, některé něco mezi tím. Cesta neustále pomalu stoupala a námaha nás zahřívala i při chladném větru. Když jsme dorazili k silnici, poobědvali jsme chleba se salámem, sýrem a zeleninou. Díky našemu čtyřnohému kamarádovi se jeden účastník musel obejít bez salámu, který neuhlídal. Následoval další zkopec a po něm další dokopec. Oddělila se akční skupina, které šla na rozhlednu a vyzvednout naši kešku z roku 2019. Zbytek skupiny mezitím dorazil do Hudlic, kde jsme mohli přespat v místní sokolovně. Tady se od nás odpojila Bára s čtyřnohým kamarádem. Sokolovna nabízela naprosto luxusní ubytování se spaním na žíněnkách, krásnou a vybavenou kuchyní, sprchami a domáckým zázemím. O něčem takovém se nám ani nezdálo. Povečeřeli jsme kukus s tuňákem a zeleninou (made by mladší pánské osazenstvo) a uložili se ke spánku.
Třetí den jsme vstali zavčasu. Rychle po sobě uklidili, zabalili se a vyrazili na další cestu. Ta ubíhala poměrně dobře. Dorazili jsme na rozhlednu Děd, kde jsme krátce poobědvali a sestoupili do Berouna. Sestup už byl za chvíli poněkud únavný a byli jsme docela rádi, když jsme dorazili na zastávku autobusu. Cesta domů už byla rychlá. Rozešli jsme se na Kladně a každý zamířil domů vyležet vandr po svém.